Toulky po umění

Tento víkend (pozn. autor neuvádí, ale zjevně jde o měsíc únor léta páně 2007) byly zdarma otevřeny všechny objekty Národní galerie. V neděli jsem měl jiný program, takže jsem nabídku využil v sobotním odpoledni. Původní plány jsem musel nakonec z časových důvodů mírně zúžit, přesto ale to byl vynikající zážitek. Níže jsem zaznamenal částečně autobiografický a částečně snový výlet po krásách a historii.

První mé kroky směřovaly do Valdštejnské jízdárny. Je tam v současné době výstava Slezsko, perla v České koruně. Autoři chtějí přiblížit umělecké a kulturně-historické vztahy českých zemí a Slezska. Cílem výstavy je představit tuto zajímavou oblast Evropy, která je mnohdy trochu opomíjena. Vzhledem k rozsahu a možnosti poznat historii oblasti Slezska určitě stojí za to výstavu navštívit. Můžete zhlédnout množství obrazů, soch svatých, množství různých mincí, atd. Věřím ale, že pokud bych k tomu dostal zajímavý odborný výklad, tak bych se na to celé díval jinak. Možná by stačilo neabsolvovat to celé sólo a alespoň se s někým podělit o dojmy.

Po té se můj výlet stal více kubistickým. Vypravil jsem se do Domu U Černé Matky Boží. A tam to bylo boží! Byla to už moje druhá návštěva, ale o to víc jsem měl možnost si to užít a soustředit se na detaily, které mi dříve unikly. Co je Dům U Černé Matky Boží a co tam případného návštěvníka čeká? Jedná se o kubistickou stavbu z roku 1912, kterou navrhl Kotěrův žák Josef Gočár. Nebudu zastírat, že spolu s Josipem Plečnikem (Masarykův hradní architekt) a Adolfem Loosem (v Praze projektoval známou Müllerovu vilu na Ořechovce) patří mezi mé nejvíce oblíbené architekty. Alespoň ty, kteří působili v českých zemích.
Budova Domu má pět pater. V přízemí je umístěna pokladna a malý obchod, v prvním patře je stylová kavárna (vřele doporučuji), kde se konají i různé přednášky. Ve druhém až čtvrtém patře jsou pak expozice věnované období kubismu (často bývají i komentované prohlídky). A v posledním patře se nachází ateliér, který je však běžné veřejnosti nepřístupný. Krom užitného umění, obrazů a plastik, jsou zde k vidění taky náčrtky, skici a plány. A zmenšený model samotného domu (vytvořený v nedávné době). Dům prošel rozsáhlou rekonstrukcí a je znovu otevřen od roku 1994. Spolu s již zmíněnou Müllerovou vilou patří mezi mé nejoblíbenější objekty v Praze. Teda samozřejmě hned po Hradu .
Již trochu unaven jsem se ploužil po prostorách Domu. Mozek  a má poetická duševšak běžely na plné obrátky. Přece si kvůli fyzické únavě nezkazím tak úžasný zážitek. Obklopen uměním, slavnými jmény a řadou návštěvníků (naštěstí pro mne jich bylo méně než na výstavě o Slezsku) jsem se nechal unášet dál a dál. Ve svých představách jsem se pohodlně rozprostíral na Gočárově pohovce (pro sebe jsem si ji nazval Gočárovka – že by byl po něm, byť trochu zkomoleně, pojmenován kočárek?). Sličná hospodyně mi v kubisticky hranatém porcelánu donesla šálek čaje. Chtěl jsem si při tom přečíst noviny. Byla však již trochu tma. A tak mi opět pomohl Gočár. Respektive jeho zajímavě řešený křišťálový lustr. Po chvilce jsem noviny odložil. Nebudu si kazit svou povznesenou náladu nějakými bláboly o politice. Co by tomu asi řekl Masaryk? Těžko říci. V té době asi zrovna vedl rozpravu s nějakou ženou ve veřejném domě.
Vykročil jsem rázně kolem VIKI – bronzové hlavy od Otto Gutfreunda. Zvláštně se na mně dívala. Možná tušila, co já ještě netuším. Pak mi lehce pokynula, já jí též. V zasnění jsem málem vrazil do postavy. Někoho mi připomínala. V podpaží nesla obraz. To je asi…no jasně…Josef Čapek a jeho Koupel nohou…i když možná je to koupel za jiným účelem. Kdo ví? Rychle jsem se mu omluvil a jen se díval jak mi pomalu mizí z dohledu. Na rohu jsem ještě potkal Emila Fillu s Václavem Špálou. O něčem se přeli. Zcela jistě to mohlo být velmi zajímavé a poučné. Ale nesluší se poslouchat cizí rozhovory. A tak jsem je nechal o samotě. Budoucnost nám dá nahlédnout do jejich životů, myšlenek a činů. Na konci své cesty jsem se ocitl u zvláštní lampy (pozn. autor neuvádí, nicméně zcela zřejmě se jedná o zachované dílo z roku 1913 od Emila Králíčka), která stála trochu zastrčena v jednom zákoutí na malém náměstí (pozn. autor zde jeho jméno neuvádí, ale z dochovaných textů je zřejmé, že se jedná o Jungmannovo nám.). Bylo již šero. Lampa svítila a dodávala trochu tajemné atmosféry zapadlému zákoutí. Většina lidí procházela zcela mimo tuhle část náměstí a zřejmě vůbec netušila, jaký skvost právě míjejí. Možná, že je to tak správně. Vše přece má nějaký svůj (byď mnohdy velmi skrytý) smysl. Možná by je vlastně ani nezajímala. Možná je jejím údělem stát tady nepozorovaně a tiše, jako němý svědek historie.
Stáli jsme oba v tomto zapadlém zákoutí tiše a nepozorovaně. Kolem plynul čas a z nebe se snášely kapky vody, před kterýma si Masaryk nasadil klobouk spěchaje domů. Josef Čapek zrovna pozoroval z okna strom na sousední zahradě, ze kterého slézal malý chlapec. A Václav Špála možná zrovna pobýval ve svém ateliéru a v ruce držel štětec nad obrazem Dívčího aktu. Čas jako by se na malou nepatrnou chvíli zastavil a naše životy se staly na miliardtinu vteřiny nekonečné…