Inspirace (23.-25.2.2007)

 

Dejvickými ulicemi kráčí množství postav. Není důležité kolik že jich vlastně bylo. Důležitější je, kam vlastně všichni kráčí a co je čeká. V dálce se rýsoval obytný dům a přes spodní prosklený prostor domu prosvítala záře umělého světla. Teda jen lehce, neboť prosklený prostor byl z větší části zastíněn. U vchodu do domu se postupně objevují a mizí již zmíněné postavy. A vrátní se střídají a plynule pouští postavy dovnitř. Na prahu každá z nich chvíli strne, jako by chvíli přemýšlela, zda vstoupit či nikoli. Jako by krokem přes práh vstupovala do jiného prostoru, do jiného času, světa a vesmíru…
Kam vlastně všechny ty postavy kráčely, kam vlastně měly namířeno? Možná to nevěděly ani ony samy. Zatím. Třeba se k poznání cesty, k poznání cíle, doberou postupně. Až se odehrají mnohé události, až projdou několika dalšími branami a zboří nějaké zdi. Své vnitřní zdi.
S partnerkou jsme korzovali na malém náměstíčku, spolu s dalšími páry. Občas jsem se s někým pozdravili. „Dobrý den paní…dobrý den pane…, to máme dnes hezky…“ Je úžasné poznávat nové lidi. V tuto chvíli k tomu byla nejlepší příležitost (ale ne poslední a jediná). „Anička by jednou chtěla spravovat databázi celého Vesmíru.“ „Janina je z Prahy a hraje v jednom ochotnickém divadle.“ „Básník píše a vydává.“ „BezĎa by chtěl jednou udělat velkou kariéru.“ „Teriška studuje architekturu.“ „Bára má dredy.“
Co to je vlastně prostor a čas? Co je to ta síla, která nás všechny popohání dál? Co je to ta Inspirace, která nás žene dopředu, která nás nutí vytvářet nebo ničit? Co je to život? Co jsme my sami?
Poslední páteční minuty se blíží ke svému zániku. Respektive se jejich život posouvá stále dál do minulosti. Ztichlými dejvickými ulicemi se line svěží zpěv mladých nadšených poutníků chtivých poznání a zkušenosti.
„Brej den, pane slimáku, brej den. Jak pak se Vám klouže po slině. Já vím, máte mě na háku, ale vás zcela chápu, tak to nesu hrdinně…“ Ne každé ranní vstávání musí být z krajní nevolí. Některé ranní vstávání můžou být i s úsměvem na tváři a na duši. Ale samozřejmě je vždycky nutné doplnit energii.
„Těžiště je, nejen pro člověka, velmi důležité. Těžiště nám umožňuje být v klidu, i se pohybovat. Když si uvědomíme své těžiště, uvědomíme si své tělo, sami sebe.“ Ve zdravém těle, zdravý duch! Kolik energie se nachází v člověku. To je síla!
Z poutníků hledajících se pomalu pomalounku stávají poutníci jdoucí za určitým, leč zatím ne zcela zřejmým a jasným cílem. Postupně zjišťují, že v každé věci i v každé osobě se skrývá nějaké těžiště. A že je docela praktické o něm vědět. Uvědomění si svého těžiště pomáhá k uvědomění si sama sebe. Ale také k co nejlepšímu fungování pohybu těla.
Pohyb – jak je úžasný! Rychlé nepromyšlené neuspořádané pohyby končetin a trupu, celého těla. Nebo jen pomalé, až do samé krajnosti dotahované pohyby těl. Zvuk-hudba-vlnění-pohyb-tělo-těla-sounáležitost-individualita v mnohosti-mnohost v individualitě.
Byl čas vyrazit dál. Provětrat hlavu. Poznat krásy nejen ty v nás, ale i ty co nás obklopují. Zajímavá architektura – Faustův dům, jeden z několika, o kterých se tvrdí, že zde pobýval. Kolik historie je v něm ukryto. Jen kdyby mohl vyprávět. Ale může! Pro ty, kteří jsou ochotni naslouchat. Tančící dům – ladný, svůdný, pyšnící se na nábřeží svou krásou, ukazující ji ze všech možných stran. Ke všem, kteří jsou schopni a ochotni vnímat.
Poutníci postoupili zase dál. Načerpali další inspiraci a samozřejmě také se stali unavenějšími. Projít otevřenou branou jde snadno a nestojí to skoro žádnou námahu. Zkuste ale projít branou, která otevřená není. Když máte klíč a znáte správnou kombinaci, tak se to zcela jistě povede. Ale když klíč nemáte? Že jste ho nikdy neměli nebo ho někde někdy ztratili? Co takhle ho znovu najít. Nebo můžete zkusit přelézt zeď. Nejobtížnější je zeď zbořit. K tomu je potřeba nejen pořádný kus odvahy. Naši poutníci však mají odvahy dosti. Zdá se. Někdy je čeká pootevřená branka, někdy vhodně uložený klíček, ale často si musí poradit se zdí. Chce to hodně odvahy, trpělivosti a bůh ví čeho všeho, ale naši poutníci jsou silní, odvážní a nenechají se hned tak něčím odradit. Daří se jim zdi zdolávat. Zřejmě se jim nikdy nepodaří všechny zdi překonat, ale v tomhle případě nejde ani tak o množství a cíl, jako spíše o směr ca způsob, jakým si jdou po té své cestě. Ač je třeba často blátivá neupravená, ač spíše všechny odrazuje, než láká…
„Prosím…nakresli mi beránka…“ „Cože?“ „Nakresli mi beránka…“ „Ale já nevím, jak se kreslí beránek. Neumím kreslit. Jak ti ho tedy můžu nakreslit. Možná tak panáčka pomocí čtyř čárek a jednoho kolečka.“ (pozn. autora: stavařům prý stačí jedna čárka a kolečko) „To nevadí. Nakresli mi beránka…“ Kde se vzaly, tu se vzaly. Kreslící pomůcky – papír a tužka, plus jeden stůl – malý nízký. Tužka se ladně pohybuje po papíře a zanechává svou stopu v historii. Občas se láme, občas skřípe, někdy rychle mění směr, ale vždycky jde pevně za svým cílem – neváhá. Co je dáno, to je dáno. Co se událo, nedá se nijak vrátit zpět. „Přesně takhle jsem to chtěl. Myslíš, že ten beránek spotřebuje hodně trávy?“
Je opět večer. Praha září. Světelný smog zamezuje přístupu hvězd k našim očím, ale ne k našim duším. A jak moc toužíme uvidět Malý vůz. Věříme, že to krásné tam nahoře stále je. Věříme, že to krásné v nás tam někde uvnitř stále je. A pokud nepřestaneme věřit, pokud naše víra bude silná, potom se ztracené nalezne a skryté zjeví.
Je opět večer. Prahou zářící se line lahodná hudba. Ke všem uším, které naslouchají. Ke všem duším, které touží. Ke každému poutníkovi – ať je jeho cesta na začátku či u konce. U konce je cesta našich poutníků. Teda zpět! To je teprve konec začátku. Jejich pouť bude pokračovat. Až do konce života…
(Článek je reakcí a pamětí na víkendový zážitkový kurz Inspirace organizovaný třemi šikovnými osobami – Mílou, Lupenem a Mušilovem.)