Tvořivě-poznávací víkend a boření zdí

„Prosím…nakresli mi beránka…“ „Cože?“ „Nakresli mi beránka…“ Ale já nevím, jak se kreslí beránek. Neumím kreslit. Jak ti ho tedy můžu nakreslit. Možná tak panáčka pomocí čtyř čárek a jednoho kolečka.“ „To nevadí. Nakresli mi beránka…“

Tam na začátku velké cesty
Do zasnění jsem procitl až tam, na konečné velkého Začátku. Reálněvirtuální realita se pomalu vzdalovala a já se nořil dál a dál… Konečně! Tak jsem se těšil! „No konečně jste tady! Tak moc jsme se těšili!“ „Posaďte se k nám do kruhu. Zrovna tady čicháme tu báječnou atmosféru. Zrovna si tady pouštíme jazyk na špacír.“ „Aha, tak to by mohlo být zajímavé.“ A nemělo by býti snad?

Přijeli jsme se sem inspirovat!? Přijeli jsem si sem nabrat trochu té povzbuzující atmosféry a vytvořit společnou paměť víkendu o všemožných činnostech, které v konečném, konkrétním i obecném důsledku mají hodnotu nedozírnou. Společně poznat trochu ze svých osudů v obyčejněneobyčejných situacích.
Kolik osudů se může přihodit za pouhou chvíli? Kolik úsměvů na lidských tvářích se může objevit v jediný okamžik? Kolik duší se spojí v jedinou, aby překonali? A kolikrát jsme sami v sobě lidmi?

Vzájemné poznávání sebe sama a poznávání se navzájem… A taky nezapomenou na těžiště!
Rychlostí světla se k nám blíží miliony hvězd, které nám chtějí říci. A nečekaně z rohu na nás vybafne zapomenutá galaxie, která jde jen tak kolem…nás. Snad aby to všechno dávalo nějaký smysl. Snad aby se to všechno spojilo v jeden funkční celek s množstvím funkčních podcelků, které mají mnoho funkčních celků podcelků, které mají mnoho funkčních podcelků podcelků…a tak dále. Pro pána krále, blíží se k nám veliká dále. Je už blíže a blíže, s ní se blíží i ta tíže. Té dály. Která je však blíže. Stav beztíže. Žádné zábrany či mříže. Jen ten zvláštní pocit u kříže. Těžiště! To si nechám až na příště!

Ranní ptáče dál doskáče! Snídaně je základ!
Procitnutí do jarního ranního oparu mysli, ve chvíli kdy řeším zapeklitý snový matematický problém o jedné neznámé známé mladé a krásné. A pak bác(!) a já padám do reálněsnové reality za zvuků banality(?). A ranní ptáče dál doskáče. Za zvuků kytáry, kterou bych si chtěl koupit kvůli tobě. V týhle době. A šum a svist! A šelest a třese se pelest! A koulení očima. Padání zpátky do peřin. Mžikání do dáli i blízky, jako by se nás to, co se děje kolem, vůbec netýkalo. Drbání za uchem. A ranní hygiena. Projít si ty stejné cesty, ty stejné rituály tolikrát za život. Zahnat tu banalitu a pokořit formalitu. Pronést pár úvodních frází a pak pokračovat po stejné bázi. Tohle a tak. A ještě několik dalších fází.

No prostě sekec a mazec! Taky mazanec. Někde na talíři, ke kterému se něčí lačná ruka blíží. Mazanec namazaný Namazankou, pomazaný sladkou Pomazankou, okořeněný Přichystankou a Vypiplankou. A všechno to končí velkou Putovankou a Pochutnankou. To je však teprve začátek VELKÉHO.
Jak se říká, s úsměvem jde všechno lépe. Nutno však dodat, že úsměv, ten jde lépe po dobrém jídle. Do úsměvu a do polibku plného lásky se klidně vejde i celý širý svět. Nevěříte? Tak to zkuste třeba teď hned!

Divadelní, hudební, literární i jiné tvořivé workshopy
A už je to tady zase! Lehká husí kůže na těle způsobená letmým dotykem neuchopitelných zážitků, o kterých ví jen ti, co jsou vnímaví a připraveni na vše. Co se třeba už stalo v jiném vesmíru, paralelním světě…nebo stane na jiném časovém úseku života. Všechno a nic, které nás obklopuje…neustále, stále se tvářící, že vlastně se nic neděje… My jsme všichni ti nezávisle závislí pozorovatelé dění smrti, života, světa, vesmíru, lásky a krásy toho všeho okolo nás a v nás… Tvoříme a ničíme, rosteme a uvadáme, stoupáme a padáme, kocháme se i ignorujeme, milujeme i nenávidíme, hladovíme i lačníme, žijeme i umíráme… Otevřeně-uzavřený kruh dějství na prknech, která znamenají život. Malicherné a uslzené okamžiky střídané smyslem nabytými a úsměvem prodchnutými úseky dějin nás.

Na konci začátku poznání vlastního tvůrčího potenciálu a boření vlastních zdí
Rád se zastavím a s očima zavřenýma a s jednou nohou ve vzduchu zakřičím s úplným naplněním chvíle: „Já žiju!“ A bude to pravda. A ozvěna se ke mně bude vracet tak dlouho, jak dlouho budu chtít. A jestli mi někdo chcete vlézt na záda, tak mi tam taky klidně vlezte. A jestli vás to přestane bavit, tak klidně otočte na jiný list nebo přeskočte odstavec…tohoto příběhu…svého života…běžte prostě dál. Neříkejte si, udělal jsem to špatně nebo nechám to na zítra. Řekněte si TEĎ to udělám správně. TEĎ to UDĚLÁM!

Poslední vteřiny ubíhají nenávratně do minulost, takže je třeba rekapitulovat
Všechny ty brány, kterými jsme prošli a museli projít, nás vrhají do jiných životů … Přešli jsme tolik mostů poznání a zapomínání…ulicemi osudů a skutků…myslíce na to jediné…nebo vlastně na všechno najednou…hlavně nezapomínat na to podstatné a důležité…všechny ty zdi, které jsme stihli zbořit, možná zase začnou růst…všechno, co jsme stihli (snad) postavit, možná zase jednou spadne…ovlivněno našimi rozhodnutími…přijdou-li včas…
A tak jsme se znovu narodili. Byli jsme znovuzrozeni z prachu, ve kterém zůstaly ukryty VŠECHNY TY! Co se událo, nedá se vrátit zpět. Všechno, co se proneslo, nemůže být spolknuto.

„Přesně takhle jsem to chtěl. Myslíš, že ten beránek spotřebuje hodně trávy?“