Krátké texty

100 slov

Žiju. Není to moc, ani málo. Prostě takový aktuální stav těla a mého vědomí. Možná, že kdybych si uvědomil tu prázdnotu duše, tak by to s tím žitím nebylo tak úplně valné.

Spím. A je mi krásně. Tak nějak lehce a volně. Až si to uvědomím, tak se mi začne přitěžovat. Neboť budu vědět, že je to jen jako. Že všechno to krásné, jako lusknutím prstu, skončí. Najednou a bez varování.

Stojím. Nevím kde, ani jak dlouho. Stojím jen tak nehybně na svých dvou nohách, kdesi uprostřed všeho a ničeho – krajina mého nevědomí.

Mlčím. Jsem krásně vypovídaný. Beze slov jsem pronesl tisíce vět! A v tom tkví ta krása. Chci se probudit a být už navždy sám sebou.

(24.3.2011, 1:11 v břevnovském bytě)