Řím očima jednoho bedlivého pozorovatele II.

26. listopadu 2006

Zvoní budík. Procitám. Už je zase ráno. Proboha! „Takhle bys, Bezďo, neměl mluvit, když se chystáte do Vatikánu,“ probleskne mi hlavou. „Dobré ráno,“ oznamuji do světa a zároveň se pokouším dostat k balkónovým dveřím, abych je zavřel. Jenže je tu jeden problém. Ležím pod peřinou, je mi teplo a chce se mi spát. Naproti tomu – venku je zima, dveře jsou daleko a mě se nechce vstávat. Ale musím! Musíme! Už je čtvrt na osm! Proboha rychle! Umýt, převlíknout, nasnídat, sbalit si a check out. Při ranním mytí došlo k další větší potopě. A to opět dvakrát. Následně se přesunujeme o pět pater níže, abychom se nasnídali. Švédský stůl je nám plně k dispozici. Přichází obsluha a my si objednáváme pití. Jana kafe a já čaj. Za chvíli dostává Jana své kafe. Ani za delší chvíli nedostává Bezďa svůj čaj. Tak kde je spravedlnost! A to prej máme rovnoprávnost. Po další chvíli Bezďa odlévá část z Janina kafe. Což je z její strany bedlivě sledováno. Malá krádež prošla. Pojídám croissant. Je mi dobře. Asi jako vždy, když jím. Zvláště ve společnosti milé osoby (má štěstí, že mi prošlo to kafe).

Malá část Vatikánu je přístupná zdarma. V ostatních částech jsou hlavně muzea, kde se platí. Docela dost – 10 euro. Na druhou stranu to není Muzeum J.A.K. v Uherském Brodě, kde je sto let stará výstavka o ničem. Vatikán má také své zahrady. Vstup jednou denně s průvodcem. Taky za 10 euro. Bohužel ve středu a v neděli zavřeno. To o Vatikánu praví průvodce. To o Muzeu J.A.K. praví Bezďa (ale ten zatím žádného průvodce nenapsal, což je možná dobře).
.
Z hotelu Bianca je to do Vatikánu docela štreka. Dál než z Hiltonu na Pražský hrad. Naštěstí je hned u hotelu autobusová zastávka. Kde však chybí časy odjezdů a doba trvání jízdy. Jó, hold to není PID (pozn. autora: Pražská integrovaná doprava). Na tabuli jsou vypsány jen zastávky jednotlivých linek. Leč ouha. Žádná se nejmenuje Vatikán. Takže přepínám do anglického jazyka a oslovuji kolemstojící čekajícínapříjezdautobusu Římany (Bezďova metoda spojování slov – Němci hadr!). První pokus nevyšel. Římanka mi nerozumí. Což nutně neznamená, že neumí anglicky. Možná jenom moje angličtina není na dostatečné úrovni. „Pardon. Do you speak English? Can you tell me how to get to Vatican by bus?“ „Non ho capito,“ odvětí. Zkouším to ještě jednou a ještě jednou a nakonec se jeden mladý Říman chytá. Radí nám linku číslo 247. Ještě rychle odbíháme do stánku koupit si za euro lístek. Na příjezd autobusu nečekáme dlouho. Dokonce ani v zácpách jsme moc netrčeli. Za dvacet minut vystupujeme na „čerstvý“ vzduch nedaleko pevnosti Sant´Angelo. Pořizujeme první dnešní fotky. Kocháme se pohledem na Vatikán. Na Náměstí Svatého Petra je velké množství lidí – sedících, stojících, pohybujících se, ale hlavně čekajících na něco. Na něčí příchod. Snad ne na náš!? Ne, to opravdu ne. Jasně, že všichni čekají na papeže. Úplně vpředu už má přichystané křeslo. Nebyl však čas čekat na jeho příchod. Čas byl neúprosný, museli jsme dál. Čekala nás ještě nezapomenutelná procházka (s šikovnou Procházkovou) úzkými křivolakými a dopravou vytíženými uličkami, návštěva bývalého stadionu – dnes Náměstí Piazza Navona s třemi fontánami. Na úplný závěr židovské město. Z dřívějšího počtu padesáti tisíc Židů na začátku 20. století zbyla zhruba čtvrtina.
.
Želví fontána. Od budovy Teatro di Marcello, kterou stojí za to vidět, je to trochu zacházka, ale…“ Prý tam jsou čtyři naháči pomáhající želvám nahoru,“ říkám spolubydlovi. To se bude Janě určitě líbit.
.
A taky že jo. Když jsem jí to oznámil, tak byla hned pro, že to musíme vidět. Jojo. Znáte ženy. Něco si usmyslí, a pak to nejde jinak (tak tady mě Jana zcela jistě umlátí, pokud to už neudělala dávno před tím). Nevím, zda je to pravidlem, ale když jsme dorazili k Želví fontáně my, tak kolem ní sedělo patnáct mladých slečen a jedna neslečna a kreslili si. Trochu jsem jim nasísal přes rameno, takže můžu říct, že každá trochu něco jiného. Nicméně není čas se moc zdržovat. Posledním naším zastavením je Piazza Bocca della Verita s nevítězným obloukem boha Jana (musel jsem si ho proto vyfotit hned čtyřikrát), kde se uzavíraly obchody a který sloužil také jako přístřešek před nepřízní počasí. Na druhé straně náměstí jsou ve zdi portika kostela Santa Maria in Cosmedin zasazena Bocca della Verita – Ústa pravdy. Váže se k nim historka, že dřív na nich Římané zkoušeli věrnost svých manželek. Manželka prostě vložila ruku do Úst pravdy, a když zalhala, tak o ni přišla. Simply clever. Ústa pravdy je místní atrakce, u které se prostě každý musí vyfotit. My jsme odolali, možná díky časovému presu a dlouhé frontě lidí. Přesto jsem si neodpustil dvě fotečky samotných Úst. Cestou na metro se nám naskýtá pohled na Palatinum z nového úhlu. To už ale dorážíme do metra, kde se, dle našich zkušeností, neorientují ani sami Římané. Jedna dvojice nám tvrdila, že při cestě na nádraží Tiburtina musím určitě přesedat, ač jsme si s Janou byli jisti, že tam vede přímá linka. Možná to byla splátka za mé skvělé rady v angličtině pro turisty-cizince v Praze (kteří, dbaje mých doporučení, bloudí v ulicích dodnes).
.
„Musíme se pak domluvit, jak to budeme řešit s jídlem na cestu zpátky. Nevím, zda si budu chtít s sebou tahat jídlo i na zpět. Chtělo by to zjistit, zda jsou v Římě v dosahu centra nějaké levné a dobré potraviny.“
.
Autobus už tam stojí. Já se vydávám ještě na průzkum možnosti zakoupení si potravin na cestu zpět. Narážím na pana MacDonalda. Málem jsem se s ním doslova srazil. Naštěstí je tu o kousek dál jedno malé pekařství. Nakupuji různé druhy croissantů (paní prodavačka anglicky nerozumí, takže vnitřní náplň bude překvapením) a vyrážím rychle nazpět.
.
MAS NEJAKY PROGRAM DO AUTOBUSU? DOUFAM, ZE NECO VYMYSLIS A ZABAVIS ME TECH DVACET HODIN. A VYHLASUJU SOUTEZ. KDO KOHO PREKVAPI V RIME, TAK BUDE TIM DRUHYM NOSEN NA ZADECH PO CELY DEN – píšu večerní esemesku. A Jana mi na druhý den odpovídá: CHACHA TO TAK. VIS, ZE ME NENI TEZKE PREKVAPIT. BERU TO JEN POD PODMINKOU, ZE TU SOUTEZ VYHRAJU JA:) PROGRAM ZADNY NEMAM. ASI NEJAKOU KNIZKU, ALE O ZABAVU SE BUDES STARAT TY, NE?
.
Zpáteční cesta proběhla poměrně rychle. Opět jsme tu potkali stevardku Jitku a pár cestujících, kteří s námi jeli už z Česka. Opět dostáváme klasický servis – sluchátka, noviny, nápoj, film a hudbu dle libosti. S Janou probíráme knížky, poesii a její teorii. Já kladu mnohdy velmi záludné otázky, na něž není vždy jednoduchá odpověď. Dozvídám se spoustu zajímavých a nových informací z literatury. No jo, studentka bohemistiky se nezapře.
.
Ještě bych měl napsat o tom upovídaném a otravném pánovi, který s námi jel v autobuse z Itálie, ale kašlu na něj. Byl mi celou cestu protivný, takže nevím, proč bych na něj měl plýtvat místem, časem a energií. To radši napíšu nějakou báseň. Jelikož múza mě v tom autobuse sice políbila, ale jaksi málo, takže jsem toho moc nevyplodil. A pak došlo hlavně k rychlé změně režimu bdění na režim spánek.
Zcela vyčerpané nás autobus dovezl až domů – do Prahy – na Florenc – na Strahov (na Podolí nebydlím) a doprdele, to jsem se to zakecal. V neděli došlo k napsání článku o Římě, který byl vložen na můj nový blog. Článek jsem odeslal i Janě ke korektuře. O tři dny později mi přijde odpověď s poopraveným článkem a v něm stojí:
.
Ahojky, přečetla jsem si tvůj článek o Římu a opravila v něm nějaké drobnosti (zejména sebestředné „jsem“ všude, kde mluvíš v plurálu). Nejmenovala se ta stevardka Jitka??? Já myslím, že jo… Ještě jsem změnila nějaké obraty („nulovými pěšími zónami“ na „nulový počet pěších zón“, obrat „centrální střed města“ mi přijde dost divný…). Článek se mi líbí, ale na druhou stranu myslím, že mu chybí jiskra a trochu tvého vtipného nadhledu. Povídání o kurzu fotografování se mi líbilo mnohem víc!
P.S. Jo a úplně jsi zapomněl na povídavého pána z autobusu, naše pravidelné kouřové, sprchu, kterou jsem (teda aspoň já) postříkala vše v dosahu, noční čekání na múzu (napsal jsi v tom buse něco???),… Zkrátka toho tam mohlo být mnohem víc, lenochu!
.
A tak jsem si šel udělat čaj, pak si sedl zpátky k počítači a začal psát podrobnější poetičtější povídání…
Tak jsme nakonec vyjeli! Po týdnech těšení, příprav, hledání v průvodcích, vymýšlení programu,…
Prý: „Všechny cesty vedou do Říma,“ říkala mi paní pokladní v knihkupectví…
.
Možná tomu nebudete věřit, ale (skoro) všechno, co jsem zde napsal je pravda.
.
(23. a 24.11.2006)