Řím očima jednoho bedlivého pozorovatele I.

26. listopadu 2006

Naše malá římská odyssea

O Římu tentokrát trochu poetičtěji…
.
Tak jsme nakonec vyjeli! Po týdnech těšení, příprav, hledání v průvodcích, vymýšlení programu,…
Prý: „Všechny cesty vedou do Říma,“ říkala mi paní pokladní v knihkupectví, když jsem platil mapu tohoto města. „Tak si to užijte. Je tam opravdu hezky. Já bych se do Říma ráda ještě jednou vrátila,“ pokračovala paní. „Taky se do Říma těším. Už abych tam byl,“ odpovídám. „Tady máte drobné. Tak hezký den a nashledanou.“ „Děkuju a nashle,“ loučím se a odcházím na kolej, abych mohl mapu pořádně prozkoumat.

Prahu necháváme daleko za sebou. Autobus sviští po dálnici. Zřejmě budeme mít dneska štěstí. Zatím žádná kolona v dohledu. V Brně budeme za dvě a půl hodiny. Tam přistoupí ostatní cestující, vyjíždějící z jiných měst. Povídáme si s Janou. Nebo spíše žertujeme, to je asi příhodnější. Dávám se do jídla. Trochu jsem zaspal a ještě jsem nestihl posnídat. Přitom už je čas na pozdní oběd. Jídlo je pro mne důležité. No, pro koho ne. Ale já mám pro jídlo zvláštní slabost. Škoda, že neumím vařit jako Jamie Olivier. Na druhou stranu, jeden Oliviér stačí. Přece nebudu něčí kopie. Zvláště, když jsem originál. Hm…ten chleba jsem koupil dobře. Tmavý já rád. Sýr nic moc, ale hlad je nejlepší kuchař. Jana nejí. Jana sleduje, jak jím já. A baví se. Já se taky bavím. A při tom jím. Téměř ideální kombinace.
.
„Rozume,“ oslovuji svého spolubydlu, „můžeš mi říct nějaké bližší info o Římu? Když už jsi tam v létě byl, tak tě musím trochu využít.“ „Jasné,“ odpovídá.
.
Přijíždíme na mikulovskou celnici. Zastavujeme. Za malou chvíli se dáváme opět do pohybu. Celní policie si nás skoro ani nevšímá. „Jó, to je ta Únie,“ říkám si polohlasem a při tom se usmívám. Když jsem si chystal věci na cestu, byl jsem na vážkách, jestli si mám vzít pas, nebo už mi bude stačit jen občanka. Nakonec jsem si vzal, ač to možná nebylo úplně rozumné, doklady oba.
.
„Připravte si, prosím, jízdenky, pasy a svoje zavazadla do kufru,“ oznamuje nám sympatická blondýnka Jitka – stevardka, která se o nás bude na cestě do Itálie starat. Dávám lístek, dochází k odtržení kontrolní části. Ukazuju pas – na fotce je mi necelých patnáct, vypadám ještě tak o dva roky mladší (i když já vypadám o dva roky mladší pořád) a navíc tam ještě nemám brýle. Zavadlo mám jen jedno – malý batoh, který si beru s sebou na palubu autobusu. Jana je na tom podobně. „Pff, to jsem nečekal, že je to až tak vzadu,“ prohlásím bezmyšlenkovitě. „Tož, co už,“ reaguje na to Jana.
.
Cesta nám poměrně rychle ubíhá. Zhruba každé čtyři hodiny máme technickou a čůrací přestávku. Mnohým slouží také k ukojení jejich touhy po nikotinu. My s Janou se hlavně protahujeme. Bodla by masáž. Za patnáct minut opět vyrážíme dál. Stevardka podává nápoje, rozdává noviny a časopisy. Na monitorech běží nějaký americký film. Shit! Přesto oba jedním okem občas – většinou periferně – sledujeme, co se ve filmu odehrává. Ale upřímně, není v podstatě co.
.
NEZAPOMEN HLAVNE VZIT SI ISIC NEZ POJEDES DO PRAHY – píšu Janě poslední smsku před jejím příjezdem do Prahy, odkud budeme vyjíždět. DOBRA PRIPOMINKA – EVIDENTNE ME UZ ZNAS:) – odpovídá po chvíli. Nakonec nikdo z nás dvou nic důležitého nezapomněl.
.
Nějak nemůžu usnout. Většina cestujících, které ze své pozice vidím, zřejmě spí. Jana taky. „Zavřu oči a nechám si něco zdát,“ probleskne mi hlavou. „Ale vždyť jsi to už zkoušel a ono to nezabralo,“ ozval se ve mně hnidopišský hlásek. Ále co, ono to přijde. A když ne, tak by to nebylo poprvé, co jsem probděl celou noc. Probouzím se, hlavní světla v autobuse svítí a Jitka nám hlásí: „Omlouvám se za vyrušení. Za chvíli budeme přijíždět do Benátek. Od všech, co tady vystupují si vyberu sluchátka…“ Usínám. Opět se probouzím. Přemýšlím nad tím, zda už ty Benátky byly, nebo ne. Od Jany se dozvídám, že v Benátkách jsme byli už dávno. Ale já si vůbec nic nepamatuju… Pak zase usínám. Opět se probouzím. „Přeju vám dobré ráno,“ hlásí Jitka. „Právě přijíždíme do Říma. Postupně vás obejdu a od těch, co zde vystupují, si vezmu sluchátka. Prosím, aby jste je nemotali a nedávali zpět do sáčku. Děkuji.“ Jsem dost rozespalý a reaguji pomalej, než je průměr slimáka. Ale začíná mi to docházet. No jo, my jsme v Římě. Hmm… To budeme za chvíli vystupovat. Hmm… Dívám se na digitální ukazatel hodin umístěný nad předním sklem. Hlásí osm dvacet dva. Čili jsme přijeli skoro o dvě hodiny dříve, než bylo plánováno. Wonderful! Sleduji okolní dopravu. Zatím mě město nenadchlo, nicméně periferie velkých měst nejsou stavěny zrovna pro to.
.
Ležím na břiše na posteli. Čumím do mapy a hledám jednotlivé památky, které mě v průvodci zaujaly. Samozřejmě musíme vidět Koloseum, Římské fórum a Palatinum. To projdeme jako první. V hotelu máme check in od dvanácti a my tam budeme v deset. Ještě bychom možná stihli Kapitolský pahorek s náměstím od Michelangela. Uvidíme. Záleží, jak moc se budeme rozplývat nad okolní atmosférou. I kdybychom zvládli jen polovinu toho, co jsem si vypsal, nebo třetinu, tak je to pořád dostačující. V Římě přece stačí jen být, kochat se a nasávat atmosféru (já chtěl napsat „nasávat historii“, ale přes Janu to neprošlo, prý nasávat historii nejde, ač to tak cítím a ta atmosféra je v Římě přímo nasáklá historií – to jsou ty korektorky).
.
Nakonec jsme stihli i ten Kapitolský pahorek. Uprostřed náměstí stojí socha Marca Aurelia na koni, za ním radnice a na druhé straně náměstí jsou schody, taky navržené Michelangelem, vedoucí na nejrušnější římskou křižovatku – Piazza Venezia. Napravo obrovské a bíle zářící Monumento Nazionale a Vittorio Emanuelle II. osvoboditele, teda sjednotitele. Nevím proč, ale při vyslovení jména Vittorio Emanuella mi vytane na mysl slovo „osvoboditel“. A Jana se tomu strašně směje. Tož aspoň, že je zábava. Na obloze ani mráček a teplota na tričko a kraťase. My se potíme v dlouhých kalhotách a na zádech vláčíme batůžky. Vody dostatek. Nálada skvělá. Fotím Římana sedícího přemýšlejícího. Posléze ještě jednoho – ležícího, spícího. Dost po poledni se vydáváme ubytovat do hotelu.
.
„Tak jsem se díval na netu na ubytování,“ říkám spolubydlovi. „No a…?“ „A všude chtějí při rezervaci zaplatit přes internet kartou deset procent zálohy. A já nemám ani kreditní kartu, ani embosovanou,“ dokončuji myšlenku. „No,“ reaguje spolubydla, „já mám embosovanu, platil som s ňou raz cez net a prešlo to. Ale včil tam nemam žiadne prachy. A zajtra odcházam do tých Tatier.“ „Tak to nic,“ říkám, „já to zkusím přes naše, případně to vyřešíme jinak.“
.
Nakonec jsme si zařídili ubytování v hotelu přes GTSku. Sice to stálo docela dost, ale zpáteční jízdenka od SA byla za hubičku. A na jednu noc se to snese. Hotel Bianca nebyl tak jednoduše k nalezení, jak se na první pohled z mapy zdálo. Nakonec ale zvítězil skautský orientační smysl a už se ocitáme na recepci. „Hello, we have a reservation here,“ říkám klasickou frázi. Vytahuji list s rezervací a zároveň hledám v kapse pas. Ubytovací procedura byla rychle odbyta a my už si to šineme výtahem do šestého patra. Vytahuji klíč, těžký jak cyp (jak by řekl kamarád Marťas), zasouvám ho do zámku dveří pokoje 625, cvakne to a my vstupujeme do pokoje. „Za ty prachy to tu je trochu malé,“ říkám s úsměvem naznačujícím, že to tak doopravdy nemyslím. Je tu útulně. Kontroluji koupelnu. Prozkoumávám balkón s výhledem na hlavní vlakové nádraží Giovanni Paolo II. Máme tu i malou televizi. Ať žije minimalismus! Kdyby to tu bylo ještě menší, tak už bych si začal zpívat píseň „Mám malý stan“.
.
„Dobrý den,“ říkám usedaje na taburetku před přepážkou v GTSce. „Dobrý den,“ odpovídá s úsměvem slečna Jana. „Chtěl bych si u vás rezervovat dvojlůžkový pokoj v hotelu v Římě.“ „Dobře. Počkejte chvíli.“ „Jasně,“ odvětím, „už mám vybraný i hotel. Jmenuje se Bianca.“ „Dvojlůžkový?“ „Ano. Na jednu noc. Ze třináctého na čtrnáctého listopadu.“ „Takže momentík.“ „Jasně,“ odvětím. „Tak ještě jednou. Dvojlůžkový pokoj v hotelu Bianca v Římě. Noc ze třináctého na čtrnáctého.“ „Přesně tak,“ odpovídám, a ač tělem přítomen, duše se vznáší v oblacích antického ráje.
.
Najezení, osprchovaní a odpočatí jsme vyrazili dobýt další památky. Na stéčččč! Cíl – severní část centrálního Říma. Hlavně mít dobře zajištěnou obranu proti kapsářům a všemožným osahávačům věcí cizích. A co jsme všecko dobyli? Fontana di Trevi. Dobyto! Úspěšně. Škoda, že už se tu nekoupe ta hrdinka ze Sladkého života. Ále co, teď už by stejně měla tak stopadesát let. A místo rozkošnického koupání by si stěžovala na zimu a revma. A určitě by chtěla nekřesťanský honorář. Celébrity! Zmrzlinářství u fontány dobyto. A hnedka dvakrát! Wonderful! Co na tom, že nás to každého stálo dvě a půl eura. Šak jsme na dovolené. A ta chuť. Asi si na zmrzlinu budu jezdit do Itálie. A neprodraží se to trochu? Španělské schody. Dobyty! Všude spousta lidí. Turistů i místních. Dříve si tu umělci vybírali oběti pro své umělecké orgie. V současné době se tato tradice udržuje. V létě se to tady hemží umělci i objevení chtivými lidmi s latentním potenciálem, čekajícími na tu pravou příležitost. Cvakání spouští na obou digitálech. Pořizujeme další fotky do sbírky. Ještě tady tu fontánu ve tvaru lodi umístěnou hned naproti schodům. Postupně se přesunujeme po schodech nahoru. Než jsme se dostali až nahoru ke kostelu Trinita dei Monti, tak nám odešlo světlo. Nastala tma. Hvězdné nebe ukazovalo svou krásu, leč městský světelný smog udělal své. Takže marno hledat Velký vůz. Následně jsme dobyli Piazza del Popolo- Náměstí lidu. Ať žije! Z něj má být prý úžasný pohled dlouhou širokou třídou Via del Corso zpátky do centra, psalo se v průvodci. A ono prd. Korsujeme (to je nový termín, který jsem vymyslel – na severní pól se driftuje a v Římě se z Náměstí lidu prostě a jednoduše korsuje). Dobýváme ještě vnitřek Pantheonu, který mne trochu zklamal. Myslel jsem, že to bude lepší. A ten železný plot uprostřed taky nepřispívá k hezké atmosféře. A tou dírou ve stropě jim musí hezky pršet dovnitř. To jsou mi věci. Ále co, šak vstup byl zdarma. Fotíme si Pantheon zvenku. Fotíme si fontánu naproti Pantheonu. Čas nám pokročil a náročný den si vybírá svou daň. Začínáme mít hlad. Abych byl přesný, máme oba dva už delší dobu nutkavou chuť něco sníst. A rozhodně nám nebude stačit chleba s máslem. Vyrážíme svižným krokem hlemýždě obecného směr oblast, kde se dá něco pojíst. Těším se na nějakou typickou italskou omáčku. A těstoviny (i přesto, že těstoviny moc nemusím). První slušnou využitelnou restauraci potkáváme kousek od Piazza Venezia. Už je dost pozdě. Možná jsme mohli ještě zkusit štěstí jinde. Ale ten pocit hladu je obrovský. Jdeme dovnitř. Resp. vstupujeme do kryté terasy s výhledem na vykopávky. V dálce se bělá monument Vittoria Emanuela II. osvoboditele sjednotitele, či kým vlastně byl (historie opravdu není má silná stránka, pokud se netýká první republiky). Milý číšník nás uvedl ke stolu, usadil a přinesl jídelní lístky. Výběr není nic extra. Zato ceny jsou extra až moc. Ale čert to vem. Jana si objednává špagety s nějakou omáčkou a já si dávám penne s nějakou jinou omáčkou. Přesně si to opravdu nepamatuji. Čekání na jídlo si zpříjemňujeme kocháním, povídáním o kravinách (jako vždy) a užíváním si polohy v sedě. Janina objednávka vypadá docela lákavě (ale myslím, že to samé bych dostal v restauračce u nás na Strahově – ale to jsme my hnidopiši). To, co dostávám já, nestojí ani za řeč. Musím uznat, že to bylo docela chutné, ale za 17 euro bych čekal trochu více, než jen těstoviny pokecané od omáčky s kouskem masa. Lépe to asi definovat nelze. Ale dosti tlachání o jídle. Už jsme jednu ze svých základních potřeb uspokojili. Z celého dne už jsme docela utahaní, takže ač je teprve půl deváté, vydáváme se zpět do hotelu. Vedla nás šikovná navigátorka, kterou nemohla zmást ani vzhůru nohama otočená mapa. Zítra je taky den. To mi dneska slunko prozradilo. Navíc zítra musíme vstávat brzy, abychom stihli Vatikán.
.
„Hmmm…zmrzlinu si tam musíme určitě dát. Tady píšou o nějakém podniku, který je proslulý svým neuvěřitelným dezertem z hořké čokolády, nazývaným tartufo. A určitě musíme zkusit nějaké těstoviny. A nějakou místní úžasnou omáčku. Akorát by mě zajímalo, kolik to bude všechno stát.“
.
Dorazili jsme na hotel. Jana si dala horkou sprchu a já se válel na posteli – obrovském to letišti. Zabral jsem si ji celou pro sebe a nikoho na ni nepustím. Jsem odhodlán bránit svůj prostor za každou cenu. Stejně jako Britové při německých leteckých útocích za druhé světové války. Jana se musí spokojit s přistýlkou (pro děti). Jdu se taky sprchovat. V koupelně to vypadá jak po povodních v Praze 2002 (za tento text mě Jana umlátí, ale co, vždyť je to pravda). Na druhou stranu, po mém sprchování se množství vody na plochách koupelny ještě zvětšilo. Co bych to zastíral, jsem prostě šikovný. Co bychom to zastírali, jsme prostě šikovní. Oba dva. Dohromady i každý zvlášť. Dobrou noc.
.
…to be continue…