Spring´s Strings of London (No. II)

11. května 2008

Ráno po probuzení jsem pln očekávání s ostatními sestoupil po schodech z nebe (neb vzdálenost mezi naším patrem a přízemím byla značná) a hledal snídani. Tu jsme nakonec objevili v kuchyňce u recepce. Každý si mohl dát co hrdlo ráčí z volně ležících trastových chlebů, marmelády či nuteli. K pití pak juice či mléko. Očekávání klasické anglické snídaně se tak nenaplnilo. Nevadí. Každopádně jsem se dosyta najedl.

vchod do metra
.
Dnešní dopolední část programu je směřování na Greenwich, čili nultý poledník. Od centra města je značně vzdálen. Metrem (DLR) se dostáváme až do městské části zvané Docks (na Ostrově psů) , což je moderní část Londýna, která od 80. let prošla bouřlivým rozvojem. Stojí zde nejvyšší britský mrakodrap (od roku 1991). Dále musíme vyjít úplně z metra a venkem kolem mrakodrapů se dostat na jinou linku, která nás zaveze až na stanici Greenwich. U této linky jsme si však nebyli úplně jisti, zda pro ni platí Oyster card nebo zda už jsme jeli obě cesty na černo. Nikdo nás nekonroloval, takže je to nakonec asi jedno.
Cestou k nultému poledníku míjíme po levé straně potraviny a poštu, která krom klasických standardních poštovních služeb poskytuje i prodej některých kancelářských potřeb a občerstvení. Na mnohých poštách v Anglii je tohle běžnou záležitostí. Po deseti minutách objevujeme po pravé straně směrovku na Greenwich a po dalších zhruba deseti minutách již začíná Greenwich Park, ve kterém je již poměrně rušno. Tento park, založen v roce 1433, je jedním z královských parků a vůbec nejstarší v Londýně. Původně bylo toto místo jelení honitbou.
Abychom se dostali do centrální části, kde stojí Královská greenwichská observatoř, musíme vystoupat strmějším svahem až na samý vrchol kopce. V observatoři se nachází stálá expozice, obchod a WC. Vstup je zdarma. V severní části se pak nachází Národní námořní muzeum a kavárna. V parku se nalézají také dětská hřiště, jezera, kde se dá projíždět na loďkách, tenisové kurty, kriketové hřiště, okrasné květinové záhony…Kousek za observatoří je tajná zahrada, kde se pořádají pikniky a občas i divadelní vystoupení. Prostě si tu můžete užívat pohodovou relaxaci.
Mj. jsem zde v expozici zaměřené na Vesmír a vše co se ho týká hned u vchodu narazil na nejstarší kámen na Zemi (4 500 000 000 let). Než mne hlídač stihl upozornit, tak jsem (netuše, že je to zakázáno) pořídil jednu fotku. A pak si na něj ještě šáhl pravou rukou. Taky si ji od té doby nemyji a pravdou je, že už to začíná být poznat.
.
Big Ben z pohledu z Trafalgar Sq.
.
Pozdní odpoledne jsme pak strávili v The National Gallery na Trafalgar Sq. Základem vystavovaných děl nejsou ale (na rozdíl od Louvru či Ermitáže) panovnické sbírky. Podle informací, které jsem našel vznikl Galerie sahá do roku 1824, kdy vláda odkoupila 38 obrazů patřících ruskému emigrantovi. A díky „šťastné politice při získávání nových přírůstků“ se sbírku postupně rozrostla na více než 2000 obrazů. Trochu kulantní označení pro prostý fakt, že většinu z děl Angličané prostě nakradli, což. Každopádně má sbírka díky své šíři a vysoké kvalitě obrovskou cenu. Více než polovina obrazů je stále vystavena v hlavních galeriích.
Jednotlivých galerií je tu několik desítek a dá opravdu zabrat (časově, fyzicky i duševně) všechno projít. My tu byli zhruba čtyři hodiny a já stihl projít skoro dvě třetiny. Nicméně větší část jsem v postatě jen proletěl. Nejvíce jsem se zdržel asi u impresionistů a samozřejmě jsem se musel zastavit u obrazu Slunečnic od Van Gogha. Až jsem pojedu příště, tak si s sebou vezmu nějakého kunsthistorika nebo spíše kunsthistoričku.
.
Winston Churchill a Big Ben
.
Myslím, že by se zde dalo strávit celý den a ještě by vám to dozajista nestačilo na detailní prozkoumání všeho, co tu mají. Vstup je zdarma a krom obrazů se tu můžete nasytit v restauraci, na počítači si najít bližší informace o Galerii a případně si zakoupit něco na památku.
Večer již míříme pěšky na Picadilly Circuit, kde se nachází spoustu velkých světelných reklam (hlavně na Coca Colu). A pak jen tak bloumáme večerním Londýnem. Samozřejmě nás čeká i návštěva hospody (kde ochutnám pivo značky Pedigree). Ale než se tam dostaneme, tak procházíme přes vyhlášenou čtvrť SOHO, kde je množství podniků s červenýma lucernama a prodejen s erotickým zbožím.
Nedělní ráno je plné sněhu. Těžko uvěřit, že jsem v Londýně. Dnes nás čeká návštěva Přírodopisného muzea, kde narazíme mj. na oddělení dinosaurů. Některý z nich se na nás otáčí a otvírá si s řevem na nás „hubu“, jako bychom ho snad vyrušili z bezcílného postávání. V hlavním sále narazíme na rekonstruovanou kostru dinosaura, v oddělení ryb narazíme na velrybu, občas na nějaký ten diamant, pozoruhodnou rybu (která mi díky hlavě připomíná bývalého kolegu z práce), oddělení „Zachraňte Antarktidu“… Vstup je opět zdrama (vyjma oddělení o záchraně Antarktidy), ale aby vás pustili dovnitř musí vám řádně prohlédnout batoh, zda v něm nemáte nějakou zbraň.
Kdo nebyl v Harrods jako by nebyl! Pravím já! Do jaké míry je to pravda, není až tak podstatné. V rozlehlém obchodě, kde najdete od běžných potravin (cenově se však pohybují trochu jinde než v obchodech Tesco) až po luxusní zboží (a hodinky Rolex za několik tisíc liber), se však nenosí nošení batohů na zádech. A místní ochranka si vás očima řádně proluxuje, zvláště pokud nemáte oblek.
.
Harrods
.
Míříme do oblasti Westminsterského opatství, kde v ulici, ve které jsem první den kupovali levné bagety, narážíme na čínský bufet „All can you eat“, kde od 11 do 16 hod či od 17 do 20 hod můžete po zaplacení 5₤ sníst co hrdlo ráčí (připlácí se pouze na nápoje). A vybírat je opravdu z velkého množství různě upraveného kuřecího i jiného masa, různých rýží, nudlí… Myslím, že majitel musel zalitovat, že si do podniku pustil takové žrouty jako jsme byli my tři. Každý z nás měl minimálně pět plných talířů.
Plně nasyceni jsem zamířili na návštěvu premiéra. Do Downing St. 10 jsem se nakonec díky po zuby ozbrojené policii (pán se samopalem vypadal dosti hrozivě) nedostali. Tak jsem aspoň díky zoomu foťáku zahlédl vedlejší vchod s číslem 12. Takže si můžu říct v duchu tak maximálně: „Humphrey!“ „Yes, Prime Minister?“ Pak už stíháme jen poslední minuty ještě otevřené St. Paul Cathedral.
Pokud se vydáte do oblasti zvané City, tak vězte, že nejlépe to tam vypadá v noci, když je většina budov osvětlena. Naleznete zde Národní banku a spoustu dalších bank. Ovšem hospodu či nějaký obchod v žádném případě. Stojí zde známá „londýnská Okurka“ a budova pojišťovny Lloyds (na Lime St.), od architekta Richarda Rogerse. A stejně jako Pompidou Centre je navržena tak, že obslužní zařízení (jako schodiště, skleněné výtahy, kabelové a jiné rozvody) jsou umístěna na vnějšku budovy. Zvláště na budovu pojišťovny si vyplatí zajít po setmění, až se zahalí do modrého oparu a vám nezbude nic než s otevřenými ústy stát a zírat. Kousek za pojišťovnou narážíme na úžasnou budovu tržnice, bohužel si již nepamatuji přesnou adresu.
.
Picadilly Circuit
.
Zbytek večera trávíme ve velmi známé hospodě Hard Rock Café (která je v několika velkých městech Evropy, krom Londýna také např. v Barceloně), proslavená svou netypickou výzdobou – např. originály kytar různých slavných kytaristů, bubny skupiny The Beatles, atd. Obsluha velmi milá a šikovná. Ceny jsou tu trochu dražší než v běžných podnicích tohoto typu. Nicméně s jedním pivem se dá vlézt do 3,5₤, ale bohužel mají jen lahvové a jen třetinku. Za to za kávu zde dáte bez problému 5-7₤ a po cenách jídla jsem už radši nepátral. Obsluha neměla nic proti, že jsem u jedné kávy (zdarma – zřejmě uvítací pití) a jednoho piva seděli skoro dvě hodiny a pak každý s foťákem v ruce pořídil několik snímků dekorace na památku. Přesnou adresu si nepamatuji, ale je to nedaleko od Hyde Parku (bližší info se dá najít v průvodci London od Lonely Planet). Cestu na hostel absolvujeme pěšmo, neb kolem půlnoci jsou autobusové spoje značně omezené. V polovině Bayswater Rd. stojí poměrně zajímavá „Pastelková zeď“.
Pro mě, po návratu na hostel, v podstatě končí londýnské dobrodružství. Pak již jen balení, přetahování fotek do počítače a kopírování na všechny možné flash disky, paměťové karty. A ve dvě ráno se vydávám na autobus, abych stihl EasyBus na letiště.
.
Dino
.
A na závěr pár informací a postřehů:
– krom internetu jsem čerpal informace hlavně ze tří průvodců – Turistický průvodce: Londýn (Rough Guides, Jota, 2007); Turistický průvodce Anglie (Robert Andrews, Jolues Brown, Jota, 2000); Britain (Lonely Planet, 1997) – mladší jsem v knihovně bohužel nesehnal, neb byl vypůjčený
– pro dopravu po Londýně je dobré zakoupit si ve speciálních pokladnách (nejčastěji) u metra tzv. Oyster card (vratná záloha 3₤) na kterou si vložíte kredit (pokud jej nevyčerpáte, tak vám jej vrátí zpět). Díky této kartě ušetříte v podstatě polovinu toho, za co by jste koupili klasický lístek. Metro stojí 4₤ (lístek) a 2₤ (Oyster card), bus 2₤/0,90-1₤.
– noční spoje jsou řešené podobně jako u nás, asi o půlnoci nahrazují většinu linek noční autobusy (některé linky busu jezdí nonstop). Metro jezdí asi od 5hod do půlnoci. Dle průvodce je v Londýně velké množství revizorů, ale nenarazil jsem ani na jednoho. V metru díky turniketům revizoři nejsou.
– po celém Londýně není problém narazit na normální potraviny (v centru většinou malé obchůdky Tesco).
– v hostelu byly zdrama plánky města s vyznačením významných památek
– plánek metra je volně k dispozici u všech turniketů
– po delším zkoumá jsem došel k závěru, že na přelomu tisíciletí spoustu věcí neslo název „Millenium“ nebo „Jubilee“ a postupně však bylo toto slovo nahrazeno, jako např. London Eye (dříve Millenium Eye)
– ceny díky silné koruně nejsou např. u potravin tak výrazně dražší než u nás. Např. u elektroniky a hlavně u oblečení je v Británie dokonce výrazně levnější.
– ve většině muzeí a galeriích je vstup zdarma. A naopak pokud je vstup zpoplatněn, tak se ceny na naše poměry pohybují dosti vysoko (8-25₤; např. 22₤ – za vstup do Muzea voskových figurín Madame Tussaud).
– v některých muzeích jsou místnostech umístěny volně k půjčení skládací sedátka, aby nás při delších kochání nebolely nohy:) (např. v Victoria & Albert Museum)
– pokud u něčeho naleznete označení „French“, tak to ve většině případů znamená „normální“ (např. French Croissant je běžný máslová rohlíček bez náplně)
– jo a ještě až pojedu do Londýna příště, tak musím navštívit Whittington Ave, neb tam stojí úžasná budova
– Londýňané nazývají metro „Tube“
.
that´s all